VÁNOČNÍ KONCERT 2016

MŮJ VÁNOČNÍ KONCERT

Všichni moc dobře víme, co je to za den. Těšíme se na něj několik týdnů. Někteří proto, že před sebou mají vidinu dvouhodinové pauzy od učení, jiní proto, že se na tomto dni sami podílejí.

Ano, mluvím tady o Vánočním koncertu, který se pro nás všechny stal příjemnou tradicí.

Letos si dovolím vykreslit tuto akci možná trochu osobněji.

Tento koncert školního sboru byl pro mne vždy něčím, na co jsem se zoufale těšila… především tedy kvůli pauze od neustálého písemkového maratonu. Čtyři roky jsem ho viděla jako vítané zastavení se v předvánočním shonu. Čtyři roky se mi při některých písních po těle proháněla husí kůže a já vždy na konci nadšením div nevyletěla z lavice.

Ale pak, v roce pátém, mě napadlo, že bych se toho všeho také možná mohla zúčastnit. Že se jeden nevyrovnaný hlas v tom davu nejspíš ztratí a já se na celou věc budu moci podívat z toho druhého pohledu. Vždycky mě totiž zajímalo, co obnáší být součástí takové tělesa. Zajímá vás to také?

Obnáší to brzké ranní vstávání, takže i když máte ráno pocit, že se nejspíš z té vyhřáté postele opravdu nevyklubete, musíte vstát   a prostě jít. Obnáší to dlouhé zkoušení a trénování všech písní – nejdřív jeden hlas, pak druhý, třetí. Jde vám to? Výborně. Tak teď všechny hlasy dohromady! Takhle to jde dlouho. Vlastně až do generální zkoušky, kterou, přiznejme si to, všichni studenti uvítají, neboť se odehrává během vyučování. Generálka je pro některé možná trochu zdlouhavá. Všechno se cvičí tak dlouho, dokud se to paní profesorce Dluhošové nezdá přinejmenším přijatelné.

A najednou je to tu, ta všemi očekávaná chvíle. Chvíle, kdy se na stupínek uspořádá více než stovka studentů, kteří jsou připraveni rozeznít své hlasivky, jak nejlépe umí. Právě mezi těmito studenty jsem letos poprvé stála i já. A musím říct, byl to zážitek. Bylo to k neuvěření – pozorovat všechny ty obličeje, které na nás celou tu dobu hleděly. Také jsem tedy nemohla uvěřit, jak moc mě po tom dlouhém stání bolely nohy. Ale to byla jenom malá daň za všechny ty příjemné pocity, které nás celým koncertem provázely a které občas vystřídalo i dojetí. Ono dojetí bylo nejsilnější ve chvíli, kdy jsme na konci viděli velikou radost paní profesorky.

Radost z čeho? Z toho, že se nikdo na stupínku neskácel? Z toho, že všechny nástroje zněly tak, jak by měly znít, že sólistům hlasy neujížděly, a když, tak jenom velmi nepatrně, téměř nepozorovatelně? Že se nakonec všechno přeci jen povedlo? Možná. A možná taky ne. Na to se ale nejspíš budete muset zeptat jí samotné.

Mě osobně právě přístup paní učitelky k celé akci velice povzbudil a nabudil do dalšího pokračování. Vlastně bych jí za tu trpělivost s námi všemi chtěla moc poděkovat.

Foto: E. Lindovská, Ing. J. Ochodek

Daniela Chroboczková, 5. QA